Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Ediční plán

(!) Do publikačního řízení - sestávajícího z a) posouzení oborové přiměřenosti článku a b) standard-ního anonymního recenzního řízení - průběžně přijímáme akademické články i MIMO níže uvedená témata. Speciální anglická vydání nejsou tematická.

6/2017

Sociální práce a neformální péče

toto číslo dosud nevyšlo
vydání je plánováno na Prosinec / December 2017

zpět na ediční plán

obálka čísla
  • Abstrakty textů můžete posílat do 10. října 2016.
  • Zpětnou vazbu editora čísla k abstraktům dostanete do 30. listopadu 2016.
  • Akademické texty můžete posílat do 5. června 2017.
  • Prakticko-publicistické texty můžete posílat do 9. listopadu 2017.

Anotace čísla

Deficity podpory neformální péče?

Blízcí se starají o své blízké. Rodiče se starají o své ratolesti, později o vnoučata, a očekávají, že se „přirozeně“ osamostatní. K tomu obvykle dojde, a dospělí potomci se pak vzájemně podporují s rodiči nebo prarodiči.

Někdy ovšem v důsledku postižení či dlouhodobému onemocnění dítěte k jeho očekávanému osamostatnění nedojde. Potenciál soběstačnosti rodičů nebo prarodičů se může náhle, např. v důsledku úrazu vytratit, nebo postupně slábne, až se vyčerpá. Někdo z rodiny pak je nebo se postupně stává dlouhodobě závislým na každodenní péči ostatních. Pro ty, budu jim říkat „neformální pečovatelé“, se ovšem dlouhodobá podpora blízkého může stát neúnosnou či s krajním vypětím zvládnutelnou zátěží. Dlouhodobou péči je pro někoho těžké poskytovat, protože je složitá. Časté je, že o blízkého pečuje jeden člověk, kterého pak zmáhá dlouhodobý stres, případně má sám zdravotní nebo jiné potíže a jeho síly a odhodlání slábnou. Pokud se rodiče starají o potomka s postižením, péči o něj přestanou zvládat v okamžiku, kdy oni sami začínají potřebovat jeho péči. A tak dál.

Jak na tyto situace reaguje česká společnost, se pokusím vyjádřit v metaforické zkratce: Když péče o seniora začne být nad síly jeho o málo soběstačnější partnerky, příspěvek na péči, byl-li vůbec přiznán, se vůbec nezmění. Když rodiče přestávají zvládat chod rodiny s dítětem, které žije s postižením, posudkový lékař nebo sociální pracovník je někdy začne podezírat, že příspěvek na péči lakotí pro sebe, místo aby potomka svěřili do řádné péče kompetentního poskytovatele. „Pomáhat blízkým je přece samozřejmá povinnost a soukromá věc každého.“ „Za peníze, které poskytuje stát, by si měly osoby dlouhodobě závislé na péči nakupovat především služby řádně registrovaných poskytovatelů.“

Pokud je to s podporou neformálních pečovatelů alespoň z části tak, jak jsem právě zjednodušeně a s důrazem na deficity naznačil, vyvstává řada otázek:

  • Jsou životní situace neformálních pečovatelů, zejména těch, kterým péče o blízké přerůstá přes hlavu, takové, že by jim sociální pracovníci měli věnovat samostatnou pozornost a zprostředkovávat jim pomoc přiměřenou těmto situacím? Čeho by si přitom měli všímat? Jaké jsou životní situace neformálních pečovatelů? Jaká pomoc by byla jejich situacím přiměřená?
  • Chybí pomoc nebo služby určené neformálním pečovatelům natolik, že by sociální pracovníci měli cílevědomě podporovat jejich vznik? A jakou pomoc nebo jaké služby by měli iniciovat?
  • Opomíjí společnost problémy neformálních pečovatelů natolik, že by sociální pracovníci měli usilovat o změnu přístupu veřejnosti, politiků a pomáhajících pracovníků z různých oborů a organizací k poskytování pomoci lidem, kteří dlouhodobě poskytují neformální péči svým blízkým? Jaký je přístup veřejnosti, politiků, pomáhajících pracovníků atd. k problémům neformálních pečovatelů? A co s tím?
  • Je ekonomická podpora péče v domácím prostředí natolik deficitní, že by sociální pracovníci měli cílevědomě podporovat vznik nových nebo změnu stávajících programů podpory nákupu sociálních a zdravotních služeb neformálními pečovateli? V čem jsou programy podpory nákupu sociálních a zdravotních služeb neformálními pečovateli deficitní? A jak by měly nové nebo upravené programy na základě poznání těchto deficitů vypadat?
  • Je poskytování pomoci neformálním pečovatelům pro organizace natolik nevýhodné, že by sociální pracovníci měli cílevědomě podporovat změnu státní a komunální politiky financování služeb pro ty, kdo dlouhodobě poskytují péči blízkým, kteří jsou na ní závislí? Jaké cíle by si politika financování služeb pro neformální pečovatele měla klást a jaká pravidla financování by měla uplatňovat?
  • Potřebují neformální pečovatelé pomoc sociálních pracovníků s iniciováním nebo organizováním vzájemné spolupráce a svépomoci? K čemu mohou neformální pečovatelé svépomoc potřebovat? Aby mohli vyváznout z osobní izolace? Aby mohli prosazovat svoje zájmy, např. v rámci komunitního plánování? Nebo aby …? A mají neformální pečovatelé na svépomocné aktivity vůbec čas?
  • Jak k řešení uvedených otázek přistupují sociální pracovníci dnes? Kladou si je vůbec?
  • Existují příklady, kterými by se mohli sociální pracovníci při poskytování pomoci a při překonávání nedostatku pozornosti a pomoci neformálním pečovatelům inspirovat? Jaké příklady to jsou?
  • Aj.

Na tyto a podobné otázky by mělo odpovídat číslo 6/ 2017 časopisu Sociální práce/Sociálna práca/Czech and Slovak Social Work k tématu Sociální práce a neformální péče. Na návrhy autorů článků, rozhovorů, komentářů a úvah k tomuto tématu se těší editor čísla Libor Musil.

Nabídka nových knih

obalka
Trénink psychi...
Fabienne Berg
obalka
Člověk a jeho...
Carl G. Jung
obalka
Dyspraxie
Olga Zelinková
obalka
Mužský kód
Robert Garfield
obalka
Nikdy není pozdě...
Ben Furman...
obalka
Trénink mentální...
Jana Bílková
obalka
To je ono!
Jana Peclová

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace