Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » O čem se mluví »

publicistika k číslu
5/2019

esej

Koncept zplnomocnění a participace v sociální práci

ilustrační foto

Vydáno před 14 dny

Málokteré výrazy se staly tak známými a obecně uznávanými jako jsou participace a zplnomocnění, posílení, anglicky empowerment. V soudobé sociální práci asi nenalezneme oblast, kde by chyběl důraz na uplatnění prvků účasti klientů, rodin, skupin či celých komunit v procesu sociální práce. S očekáváním, že svojí účastí, participací, budou zároveň zvyšovat šance na zlepšení nepříznivé situace, nabydou žádoucích kompetencí, dojde ke snížení mocenské asymetrie mezi nimi a sociálními institucemi, popř. pracovníky těchto institucí, a ve finále bude dosažena udržitelnost nabytého dobrého stavu. Vychází se z víceméně ověřeného předpokladu, že aktivní účast lidí při řešení jejich problémů v nich vytváří silné emoční a vazby a respekt k výsledkům práce, silnější zájem na dodržování domluvených pravidel a dosažených cílů a též k posilování vztahů mezi aktivními účastníky aktivit a procesů realizovaných participačnímu metodami. Participace tímto přispívá k získávání kompetencí, dovedností, schopností a návyků, které vedou k posilování sebevědomí lidí, k posilování vědomí, že problémy lze řešit a není na místě podléhat pasivitě a odevzdanosti domnělému osudu. Prolínání konceptu participace a zplnomocnění se stává logickým, viditelným a v praxi obvykle nalézáme oba přístupy simultánně zastoupené. V následující
stati je proto o obou konceptech pojednáváno společně. 
 
Teoretické zakotvení konceptu zplnomocnění a participace
 
Prosazování participativního a zplnomocňujícího přístupu lze v pomáhajících profesích vystopovat do 80. let minulého století. Šlo přitom o pokračování prosazování ideových změnve společenských a humanitních vědách, které se objevují v několika teoretických okruzích. Na prvním místě jmenuji obecnou kritickou teorii, kterou lze ve stručnosti shrnout jako intelektuální úsilí o zviditelnění a tematizaci mocenských struktur, jež vytvářejí dlouhodobé systémy a formy oprese celých skupin lidí (Hrubec, 2014). V praxi sociální práce znamenalo uplatnění kritické teorie odklon od panující funkcionalistické teorie, která klade důraz na sociální fungování a chování v daném sociálním řádu, kterému se lidé snaží a měli by se snažit přizpůsobit (Mills, 1968). Pomáhající profese jsou pak považovány za účinné nástroje, jež skupiny lidí do společenského řádu začleňují a dohlížejí nad žádoucí konformitou. Naopak kritická teorie přináší důrazný nástup otázek po legitimitě funkcionalistického modelu sociálního světa a tematizuje postavení skupin lidí, které dnes nazýváme křehkými, ohroženými, znevýhodněnými, sociálně slabými, kulturně odlišnými, někdy i stigmatizujícím výrazem „nepřizpůsobiví“. Konkrétně v posledním půl století došlo ke zviditelnění lidís postižením, žen, etnických menšin, seniorů, lidí bez přístřeší a lidí výrazně chudých, pozdějin se otevírají otázky sexuálních menšin, migrantů, obětí trestních činů a násilí, zneužitých dětí aj. Kritická sociální práce klade otázku, která je pro předjímanou společenskou harmonii funkcionalistické teorie nepříjemná: co když jsou společenská očekávání a dané společenské normy pro některé skupiny dlouhodobě znevýhodňující, tyranizující a ignorující podstatné rysy jejich životů? Nutno podotknout, že se zde sociální práce od svých počátků ocitá v nelehké a citlivé situaci. Někteří sociologové (Keller, 2018) v této souvislosti upozorňují, že sociální práce jako obor je vlastně projektem bílé střední třídy, kdy je snahou vštěpit či zprostředkovat hodnoty střední třídy těm, kteří střední třídou nejsou. Již v tomto bodě vidíme dilema, kterému sociální pracovníci čelí: jak se vyhnout opresivnímu a necitlivému chování k některým cílovým skupinám sociální práce, což je v oboru sociální práce jeden z hlavních prohřešků, a přitom docílit v jejich sociálním chování změn, které je de facto zařadí mezi střední třídu?
 
Další zakotvení, ze kterých čerpá participační a zplnomocňující přístup, představují psychologické teorie zaměřené na člověka a sociálně environmentální přístupy. V sociální práci není aplikace těchto teorií obvykle spojená s konkrétními metodami nebo fázemi procesu sociální práce s klienty, jde o multidimenzionální přístup (Kubalčíková, 2013). Ale již samotná účast lidí - klientů v jednotlivých fázích případové práce, snaha o podpůrné způsoby komunikace, vedení rozhovorů a využívání kreativních způsobů vyjádření jako nástroje pochopení života (Gjuričová; Kubička, 2009) znamená odklon od kvazi-objektivizujících administrativních přístupů; v nich je naopak spatřován terén pro uplatňovánísystémové dominance institucí nad individuálními životy. Jakýmsi pomyslným vrcholem účasti klientů v procesu sociální práce je jejich zvyšující se podíl na rozhodování. 
 
Třetí teoretický okruh, ze kterého čerpá uplatňování zplnomocňujícího a participativního přístupu, a který v této práci zmiňuji, je koncept participační demokracie (Dahl, 2001), zejména pak koncept sociálního kapitálu a občanské komunity (Putnam, 2000). Ve své slavné knize „Bowling Alone“ Putnam argumentuje ve prospěch komunitní angažovanosti v oblastech veřejného zájmu jako pojistky proti diktátu moci a pojistky stabilní demokracie. Ve své metaforicky nazvané knize varuje před takovým fungování společnosti, které ve svých důsledcích vede k izolaci jejích členů, zahleděných do svých soukromých a jen úzce skupinově vytvářených světů. Lidí, kteří v konci ponechávají rozsáhlou oblast základních předpokladů existence spravedlivé demokratické společnosti v rukou úzké mocenské elity. 
 
Na první pohled se může zdát, že politologické teorie jsou příliš vzdálenou oblastí od běžně vykonávané sociální práce. Avšak připomeňme, že poslední dekády přinesly důraz na uplatňování komunitních, to jest participačních přístupů při řešení sociálních problémů v lokalitách, při transformaci ústavní péče do podoby místních komunitních center, při rozvoji lokálních forem solidární ekonomiky, v rozvoji teorie a praxe konceptu „recovery“ (obnovy) aj. A priori je předpokládáno provázání sociálních témat s dalšími okruhy života v lokalitách, a hlavně pak zapojení lokálních aktérů, včetně občanů, v podobě alespoň základní loajality k celkovému provozu místní sociální práce.
 
Ostatně, i známý „žebřík“ intenzity účasti klientů na rozhodování představuje model, v němž autorka Arnsteinová jasnozřivě zachycuje multioborovost a teoretickou multizdrojovost faktické participace klientů sociální práce. Osm příček je seřazeno od spíše ne-participace až k dosažení reálného vlivu.(1) manipulace; (2) terapie; (3) informování; (4) konzultování; (5) zapojení; (6) partnerství; (7) delegování pravomoci; (8) občanská kontrola (Arnstein in Kubalčíková, 2013).
 
Uplatnění participačních přístupů v praxi sociální práce – několik pohledů
 
Z množství příkladů, které by bylo možné uvádět, se zaměřím na uplatnění participace a zplnomocnění na úrovni metodické. Stranou budou ponechány jednotlivé techniky, jejichž samotný výčet se stručnou anotací by zajisté zaplnil obsáhlou monografii. Z metodických přístupů pak uvedu tři příklady, konkrétně ty, které v mnohém přesahují uplatnění pouze v jedné rovině sociální práce, tj. buď pouze mikro, mezzo nebo makro.
 
Případová práce je oblastí, kde poslední tři dekády pozorujeme téměř plynulý rozvoj a nárůst metod participace a zplnomocnění, a ve které dochází k prolnutí více oborů: kromě sociální práce je to psychologie, sociologie, antropologie, medicína, právo aj. Z již dobře etablovaných přístupů, uvedu přístupy narativní. Působení narativních metod se postupně rozšířilo i do oblastí práce se skupinami a komunitami. Jejich cílem je podpora při převyprávění příběhů lidí, skupin i celých komunit způsobem, který otevírá prostor pro nové chápání situace a příležitost ke změně. Při aplikaci těchto metod je využívána baterie různých technik s rozličnými postupy, o jejichž použití rozhoduje příslušný psychoterapeut nebo jiný specialista, který prošel odborným výcvikem. Příběhy mohou mít podobu vyprávění nebo textovou, popř. používat kreativní způsoby výpovědí. Riessmanová (2008) rozlišuje mezi tematickou a strukturální narativní analýzou, kdy se tematická analýza koncentruje především na to, co je řečeno, zatímco strukturální analýza více na to, jak je to řečeno. Typické je použití při práci s dětmi, mladistvými, traumatizovanými dospělými, ve svépomocných skupinách. Před několika lety vznikly úspěšné pokusy otevřít tyto metody při práci se skupinami žen bez domova (Narativ, 2016), a které, jak se zdá, již zakotvily jako běžná součást sociální práce v některých komunitních centrech (KC Žitná, 2019).
 
Je škoda, že zatím nejsou v oblasti sociální práce viditelnější pokusy o řízené převyprávění příběhů celých místních komunit, které prošly v posledních dekádách degradací a úpadkem. Spolu s proměnou ekonomického života se v nich proměnila sociální struktura, sociální vztahy a naladění lokalit, které, ponechány bez odborné pomoci, jen těžko nacházejí sílu a zdroje k reflexi nedávné historie a k tvorbě nové vize svojí existence. Komunitní sociální práce v tomto případě naráží na limity, které jsou dány úzkým vymezení oboru sociální práce, resp. sociálních služeb, a které upozaďují práci s místní komunitou jako celkem. Rozpracování této metody a techniky v oblasti sociální komunitní práce je koncepční výzvou, spojenou s redefinicí sociální práce a sociálních služeb a jejich finančního zabezpečení. Četnější pokusy, a zdařilé, zaznamenáváme v oblasti plánování rozvoje obcí s využitím technik participačního a akčního plánování, jehož součástí je vytváření nové vize místa (Nadace Partnerství, 2004; New Economics Foundation, 2002; Wates, 1999). Podstatnou součástí stanovování nové vize je práce s pamětí a příběhem místa. Využívá se přitom jak pamětníků, tak těch osob, které mohou příběh reprodukovat nebo jej jiným způsobem lidem zprostředkovat. Výjimečně zdařilé jsou i projekty zaměřené na děti a mládež, například projekt Zmizelí sousedé, organizovaný v ČR pod metodickým vedením Židovského muzea
v Praze.
 
Jako druhý příklad uvádím metodu „recovery“, zotavení - obnova. Tento koncept zaznamenal vzestup od 80. let minulého století, ačkoli historie péče o duševní zdraví sezmiňuje o základních principech již v první polovině 20. století. Model je založen na několika premisách: klient je v roli znalce svého života, odborník-expert je facilitátorem zdrojů obnovy, struktura komunikace je horizontální, existuje nezbytná důvěra ve schopnosti jedince dosáhnout plného zotavení. Obecně je kladen důraz na peer podporu a komunitní vztahy. V posledním desetiletí jsou metody sociální obnovy (social recovery) aplikovány například při práci s lidmi bez domova. Ve Velké Británii funguje síť „Recovery College“ (škol obnovy) (Mungos, 2019), které jsou založeny na poznání, že učení může být transformativní zkušeností. Kurzy, semináře, workshopy jsou vedeny i navštěvovány klienty, odborníky i veřejností. Na rozdíl od klasických vzdělávacích institucí není primárním cílem získat profesní kvalifikaci, ale College vytváří podpůrné vzdělávací prostředí, které lidem otevírá jejich nové možnosti i tím, že vstupují do nových sociálních rolí: manažer kurzu,
administrátor, lektor, facilitátor, student, aj. Cíleně je vytvářen sociálně léčivý prostor a komunita s horizontálním uspořádáním mezilidských vazeb, s reálnou příležitostí zapojit se do provozu organizace ve všech aspektech. Lidé tak překonávají stav uvízlosti v rolích klientů sociálních služeb nebo jiných stigmatizovaných rolích: duševně choří, osamělí, bezdomovci, ztracenci, neúspěšní (loosers).
 
Jako třetí metodu uvedu participativní plánování, které se v české sociální práci nejzřejměji zakořenilo v podobě komunitního plánování sociálních služeb. Je jedním z modelů komunitní práce, kdy důležitou podmínkou procesu plánování je, aby potřeby a cíle byly stanoveny těmi, kteří v obci žijí. Proces nelze uskutečnit bez aktivní účasti tzv. triády: místní veřejné správy, poskytovatelů sociálních služeb a uživatelů, samotní občané se tak mohou aktivně podílet na rozhodovacích procesech v oblasti sociálních a návazných služeb. Komunitní plánování a průběžný monitoring jde ruku v ruce s cílem samospráv zlepšit kvalitu života lidí na daném území. Za předpokladu, že proces neprobíhá pouze formálně, se jedná o výrazný posun v uplatnění participační demokracie, občanského principu při rozhodování v oblasti veřejného zájmu.
 
Normativní ideál participace versus realita
 
Historie sociální práce ukazuje na postupný nárůst uplatňování participačních metod. Často šlo o proces, v němž se tyto myšlenky střetávaly se zakořeněnou představou exkluzivní role expertů při docilování změn v životě klientů, skupin, komunit. Dnes se dá již tvrdit, že většina odborníků působících v sociální práci (ne však ve všech pomáhajících profesích!) byla schopna přijmout pokornější stanoviska ke způsobu uplatňování svých expertních kompetencí při práci s cílovými skupinami. Poněkud nejasný obraz spatříme při prosazování komunitních přístupů v lokalitách, kdy dochází ke střetu s hierarchickými strukturami veřejné správy a především se silnými zájmovými skupinami sledujícími svůj soukromý zájem. Jmenujme namátkou praxi připomínkování stavebního zákona, plošnou privatizaci kdysi obecních bytů s neblahými sociálními důsledky, existenci předražených a nedůstojných ubytoven aj.
Výkon sociální práce však dnes naráží i na jinou formu expertních předsudků. Tím je formální manažerismus a s ním spojená byrokratizace, které se prezentují jako expertní a efektivní
know-how pro řízení různorodých oblastí výkonů sociální práce a sociálních služeb. Projevují se jako masivní ekonomizace, snaha po kvantitativním hodnocení a vyjadřování reality v penězích, které však upozaďují a zlehčují kvalitativní podstatu sociální práce. Současný trend kvantifikace a monetizace sociálních i jiných dopadů je především v neziskovém sektoru vnímán jako další tlak, který vyplývá z byrokratizace, uplatňování tržních mechanizmů a z poukazů na domnělou objektivitu a univerzálnost kvantitativních měření (Salamon, 2003).
Nové metody hodnocení byly přitom v drtivé většině převzaty z komerčního sektoru. Aby neziskové organizace zvládly tento tlak, začaly být rozvíjeny sítě konzultantů, profesionální kurzy aj. Je neodvratné, že proces evaluace a používaní různých metod hodnocení se stávají arénou pro prosazování skupinových a profesních zájmů. Historický výzkum však potvrzuje (Barman, 2007), že evaluace není neutrální technikou zaměřenou na již existující a nezávislou realitu, ale že způsob měření a hodnocení samo tuto realitu vytváří. Důležitou je přitom otevřená nebo skrytá soutěž o zdroje. Klíčovým problémem současné debaty o hodnocení efektivity zůstává fakt, že na rozdíl od komerčních organizací nelze v oblasti sociální práce definovat jasnou a široce sdílenou představu toho, co je úspěch. Ziskový sektor odpovídá na otázku své efektivity jasnou kategorií měřitelného finančního zisku. Podobná otázka, jak dobrý je sociální sektor při vytváření veřejného dobra a důstojného života klientů sociální práce, je mnohem složitější, nepřevoditelná pouze na finanční efektivitu. Tímto dilematem je zatěžkaná jakákoli snaha o objektivní hodnocení dopadů sociálních intervencí. A o to více těch, které jsou spojeny s uplatňování participativního přístupu a snahou o posílení a zplnomocnění cílových skupin sociální práce.
 
Závěrem, jak bylo v tomto textu argumentováno, uplatňování ideálu participace a posilování klientů je zakotveno v širších kulturních hodnotách, je součástí vývoje humanistického a kritického přemýšlení. Jejich obhajoba je jedním ze stavebních kamenů pomáhajících profesí a to i v situaci, kdy existují tlaky na redukci participačních prvků sociální práce ve jménu domnělé finanční efektivity.
 
Jaroslava Šťastná,
Katedra sociální práce Filosofické fakulty Univerzity Karlovy
 
Literatura
 
BARMAN Emma. What is the Bottom Line for Nonprofit Organizations? A History of
Measurement in the British Voluntary sector. In: Voluntas DOI 10.1007/11266-007-9039-3
International Society for Third-Sector Research and The Johns Hopkins University, 2007.
DAHL Robert. O demokracii: průvodce pro občany. Portál, 2001.
GJURIČOVÁ Šárka, KUBIČKA, Jiří. Rodinná terapie, Systemické a narativní přístupy.
Grada, 2009.
HRUBEC Marek. Kritická teorie společnosti. Filosofia, 2014.
INTERPRETACE MÍSTNÍHO DĚDICTVÍ. Brno: Nadace Partnerství, 2004.
Komunitní centrum Žitná, 2019. [online], [cit. 2019-05-20]. Dostupné z
https://programmari.cz/komunitni-centrum-zitna/aktivity-komunitniho-centra/
KELLER Jan. Vystoupení na konferenci European Dimension in Social Work Education and
Practice, Ostravská univerzita, 24.9.2018.
KUBALČÍKOVÁ Kateřina. Participativní přístup. In: Encyklopedie sociální práce, Matoušek
Oldřich a kol. Portál 2013, str. 106-108.
MILLS Charles Wright. Sociologická imaginace. Mladá fronta, 1968.
Mungos, 2019. [online], [cit. 2019-05-05]. Dostupné z https://www.mungos.org/our-
services/recovery-college/
Narativ, 2016, Ostrava. [online], [cit. 2019-05-25]. Dostupné z http://narativ.cz/horizonty
PARTICIPACE FUNGUJE. New Economics Foundation. Slovenský překlad Kultúra o.s.,
2002.
PUTNAM Robert D., Bowling Alone. Simon & Schuster UK, 2001.
SALAMON Lester. The Resilient Sector. Washington DC: Brookings Institute Press, 2003.
RIESSMAN, Catherine Kohler. Narrative methods for the human sciences. Thousand Oaks: Sage Publications, 2008.
WATES Nick. Akční plánování. Brno: Nadace Partnerství, 1999.
 
 
 
Článek byl vydán v rámci projektu MPSV  – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.


Sdílet text:


Podobné zprávy

Inspirace Ratolest Brno zapojuje děti do rozhodovacích procesů
Akademické články Občanské postoje a participace u adolescentů žijících v dětských domovech
Akademické články Občanská participace jako významný faktor sociální integrace rodin s dětmi se zdravotním postižením
O čem se mluví S dětskými právy seznamuje děti projekt „Nemluvím, stejně mě neposlouchají“
Akademické články Latin America’s Liberation Movement, Its Opicality, And of Its Possible Application in Social Work


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: čtyři

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Blíž tě nepustím
Rolf Sellin
obalka
Minimalismus do ...
Aston Sanderson
obalka
Umění uměřenosti
Svend Brinkmann
obalka
Mateřský koučink
Jana Černá
obalka
Nic mi není! Pomoc ...
Xavier Amador
obalka
Všímavost a soucit ...
Jan Benda
obalka
Narušení
Susanna Kaysen

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace