Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » O čem se mluví »

profil

Tranzitní péče jako systematický nástroj zapojování dětí do rozhodovacích procesů

ilustrační foto

Vydáno před 2 lety

Děti, o které se jejich rodiče nechtějí nebo nemohou z nejrůznějších důvodů starat, se bez svého přičinění dostávají na mnohé cesty, kterými s většími či menšími dopady na svůj psychický stav putují za doprovodu nejrůznějších pomáhajících profesionálů.

Jedním z klasických příkladů je cesta z porodnice do ústavního zařízení/pěstounské péče na přechodnou dobu a odtud do náhradní rodinné péče. Cesty dětí však mohou být různé. Jiným, ne neobvyklým případem, je cesta z porodnice do přirozeného domácího prostředí biologické rodiny, z ní do pěstounské péče, z té do péče ústavní a z ústavu do další formy náhradní rodinné péče. Tyto přechody bývají pro děti emočně velmi náročné. Děti při přechodu z péče do péče prochází řadou nepříjemných situací a ohrožujících momentů spojených se ztrátou bezpečí a  rychle se měnících prostředí. 

Problematice kontinuálního doprovázení při přechodech dětí mezi různými druhy péče se dlouhodobě věnuje organizace ŠAFRÁN dětem o.p.s.  Na základě jedenáctileté zkušenosti s doprovázením dětí v přechodových situacích pracovníci této organizace neustále narážejí na skutečnost, že systém péče o ohrožené děti je věcně i rezortně roztříštěný, neefektivní a nezajišťuje podporu dítěte při přechodech z péče do péče.  Nejsou stanoveny standardy komunikace mezi jednotlivými aktéry, které by zajistily bezpečí dítěte při jeho přechodu do následného typu péče (např. z ústavního zařízení do náhradní rodiny). Zároveň nejsou vytvořeny mechanismy, jak během těchto procesů adekvátně zohlednit názory a přání samotných dětí. Organizace ŠAFRÁN dětem vychází z předpokladu, že jsou to právě přechodové okamžiky a procesy, které dítě silně traumatizují.  „V rámci těchto procesů považujeme za nezbytné, aby názory a přání dětí byly adekvátně reflektovány a příslušní pracovníci, kteří se dostávají do kontaktu s dětmi v přechodových situacích, byli na tuto situaci připraveni“, říká Šárka Francírková, ředitelka organizace ŠAFRÁN dětem. Přestože si Národní strategie ochrany práv dítěte klade za cíl „rozvoj kompetencí pracovnic a pracovníků všech subjektů v systému (orgány sociálně-právní ochrany, soudy, poskytovatelé služeb) v oblasti slyšení dítěte a zjišťování názoru dítěte“, nejsou v České republice stanoveny standardy, které by napomáhaly usnadňovat pro dítě náročné chvíle přechodu ze známého prostředí do neznámého. Tím, že nejsou nastaveny standardy komunikace mezi institucemi veřejné správy (MPSV, MS, MSMT, MZ, MV, OSPOD, soudy) a dalšími aktéry náhradní péče (náhradní rodiče, biologičtí rodiče, dítě, NNO), je tato oblast rezortně a regionálně roztříštěná a neefektivní.

„Analýzou vnějšího prostředí jsme nenašli v ČR službu, která má za cíl preventivní předcházení častého střídání pečujících v systému a kontinuální doprovázení dítěte tak, aby nebylo znovu ohroženo nestabilitou prostředí rodinného a sociálního“, říká Šárka Francírková. V praxi tedy paradoxně nedávné legislativní změny, které mají vést k posílení rodinné péče na úkor péče ústavní a posílení práv dítěte, zatím působí proti dítěti, protože ho odsoudily k pasivní roli čekajícího v neurčitém procesu bez jakýchkoli vazeb.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem ŠAFRÁN dětem vytvořil za podpory grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska projekt Bezpečná síť  - Tranzitní péče jako systematický nástroj zapojování dětí do rozhodovacích procesů, v rámci kterého si vytyčil za cíl vytvořit metodiku tranzitní péče, kterou se aktuálně pokouší etablovat v rámci stávajícího systému sociálních služeb.

„Naší snahou je etablovat tranzitní péči neboli doprovázení dítěte v systému sociálních služeb“, říká Šárka Francírková. Tato služba v systému chybí a je provozována pouze díky snahám neziskových organizací. Pokud má být ovšem péče o ohrožené děti skutečně účinná a děti se mají do rozhodovacích procesů zapojit, je tato kontinuální služba zcela zásadně potřebná. Doprovázení dětí při změnách typu péče akcentuje jejich aktivní participaci na rozhodování o jejich vlastním osudu.

Ilustrace dítěte v přechodové situaci

Na cestě za novým prostředím děti potkávají mnohé profese – sociální pracovníky, zdravotníky, pedagogy (učitele, vychovatele), a někdy také policisty. Všichni tito pomáhající profesionálové se obvykle snaží udělat maximum pro to, aby dítěti jeho tíživou situaci ulehčili. Situace přechodů je ovšem velmi specifická a z hlediska odborných kompetencí zmíněných profesionálů stále ještě ne zcela uchopená.

Cílem projektu Bezpečná síť je podpořit pomáhající profesionály v jejich práci s dětmi v náročných přechodových situacích. Nabídnout jim cesty, po kterých se společně s dětmi mohou vydat tak, aby to pro děti bylo co možná nejméně bolestné.

Cílem ŠAFRÁNu dětem je také podpořit mezioborovou komunikaci – vytvořit „bezpečnou síť“ pomáhajících profesionálů z jednotlivých resortů, které zachycují děti v náročných životních situacích. Tito odborníci musí adekvátně spolupracovat, jde-li jim o hladký průběh adaptace dítěte na nové prostředí.

V praxi často narážíme na následující otázky, které zodpovídají ředitelka a metodička organizace ŠAFRÁN dětem:

To se na školách pomáhající profesionálové neučí, jak pomoci dítěti s adaptací na nové prostředí? Nejsou na to připraveni?

Věc se má trochu složitěji. Ale pokusím se stručně shrnout osobní zkušenost, podpořenou mnohými účastníky našich kurzů, kteří se shodli na tom, že současný systém vzdělávání vychovává tzv. „univerzální teoretiky“, kteří nejsou připraveni na specifické oblasti v praxi. A co se týče dovedností, kterými by měli disponovat…To by bylo na dlouhou debatu a možná pár vzdychání. V praxi se nám také ukazuje, že mnozí profesionálové nikdy nad mechanismy zvládání zátěže u dítěte v přechodové situaci hlouběji nepřemýšleli. To není jen o tom, aby si dítě „zvyklo na nové prostředí“. To by bylo příliš jednoduché. Všichni se musíme zamýšlet nad tím, jak dítě vůbec na nové prostředí připravit. A také, jak připravit ono „nové prostředí“ na dítě! Je to oboustranný proces, na který v našich podmínkách zatím nejsme příliš zvyklí. Pak teprve přichází na řadu téma adaptace dítěte v již novém prostředí. Pracovníci, kteří v novém prostředí s takovými dětmi přichází do kontaktu a pomáhají jim s adaptací, by měli mít alespoň základní zkušenost s krizovou intervencí. Děti v náročných životních situacích, které zažívají ve svém životě přechod z jednoho prostředí do druhého, mohou mít prožitky vyvolané změnou velmi silné. Změna jako taková může pro dítě znamenat krizi se vším všudy.

Co se s tím dá tedy dělat?

Je velmi dobře, že po nás systém chce, abychom se kontinuálně vzdělávali. To máme jako pomáhající profesionálové za povinnost. Ovšem domnívám se, že u nás chybí nabídka, nebo možná spíše dostupnost, praktického vzdělávání ve smyslu prožitkových, sebezkušenostních kurzů a kratších výcviků. Teoretického vzdělávání máme dostatek. To, co chybí, je sebezkušenost, chybí výcviky – myslím kratší výcviky, nemluvím o těch dlouhodobých psychoterapeutických, i když ty jsou zajisté také velmi užitečné. V Šafránu se snažíme výcvikové aktivity v rámci našich vzdělávacích akcí nabízet a ohlasy jsou na to více než pozitivní. Bohužel je to také otázka financí.

Co dalšího vnímáte jako limit při Vaší práci?

Velkým limitem je nejistota pomáhajících profesionálů, zejména přímých pracovníků, při čekání na přechod dítěte z jednoho prostředí do druhého. Pracovníci v přímé péči často nevědí, jak dětem přechod do jiného prostředí vysvětlit. Sami, v důsledku nedostatku informací o tranzitu dítěte, což je problém nedostatečně uchopené mezioborové komunikace, jsou nejistí, a tak dítěti nedokážou plně zajistit pocit bezpečí.

Následkem toho je, že dítě na přechod nepřipravují, prostě pro něj jednoho dne přijde „hodná paní“ a ta ho odvede „někam, kde se mu bude líbit“. V lepším případě s ním do nového prostředí jede z toho původního někdo, kdo má zrovna čas. Zkuste si představit, že by se něco podobného stalo Vám. Bez jakékoli přípravy, aniž byste to tušili, by do vašeho přirozeného sociálního prostředí vešel naprosto neznámý člověk, který by vás z tohoto prostředí vytrhl. A teď si představte, jaké je to pro malé dítě. V praxi jsme si mnohokrát ověřili, jak moc chybí služba kontinuálního a dlouhodobého doprovázení dítěte v jeho měnícím se prostředí. Tím to ale nekončí. Úlohou doprovázejícího pracovníka je také podpora dítěte v adaptaci na nové prostředí a péče o celé jeho sociální pole.

Sociální pracovníci s námi často sdílejí obavy z vedení hlubších hovorů zejména s mladšími dětmi. Bez patřičné přípravy a odborného vzdělání je pro ně obtížné zorientovat se ve vyjádření dětí, která bývají chaotická a ambivalentní. Je pro ně často nepříjemné hovořit s dětmi o jejich bolestivých a krutých zkušenostech.

A to, o čem mluvíte, doprovázení, se teď neděje? Vždyť jste s námi hodně mluvili o šikovných pracovnících orgánů sociálně-právní ochrany dětí, o různých neziskových organizacích…

Jedna věc je, že máme kolem sebe spoustu kolegů, kteří dělají svou práci, jak nejlépe umí. Druhá věc ovšem je, že všichni máme své mezery a nejsme vzdělaní ve všech oblastech práce s dětmi. A ještě navíc, a to vnímáme jako zásadní problém, kolegům, které jste zmínila, chybí čas a prostor pro takto kontinuální práci jen s dítětem. Oni ošetřují celou rodinu jako systém. To je samozřejmě v pořádku. My však věříme, že dítěti, které mění prostředí, se má věnovat pozornost větší. A na to má kapacity právě doprovázející pracovník dítěte.

Co je vlastně úkolem takového pracovníka?

Doprovázející pracovník využívá odbornosti dalších pracovníků pro proces přechodu dítěte napříč celým sociálním polem dítěte. Konkrétně má za úkol zajistit přechod v zájmu dítěte, dohlíží na dodržování práv a potřeb dítěte (Úmluva o právech dítěte), určuje osoby, kterých se situace týká a zahrnuje je do procesu řešení, dodržuje neutralitu a využívá mediačních nástrojů, například komunikační karty či speciálně vyrobené terapeutické loutky. V neposlední řadě klade důraz na potřebnost síťování služeb a návaznost aktivit na další služby v regionu při přechodech dítěte z péče do péče.

To možná bude ještě nějakou dobu trvat, než se služba doprovázené dítěte v jeho měnícím se prostředí, v našich podmínkách bude etablovat, ne? Co do té doby mohou udělat ostatní odborníci, aby zkvalitnili jejich práci s dětmi?

V běžné praxi se setkáváme s časovým tlakem a soustředním se na administrativní a organizační stránku přechodu. Je důležité toto paradigma překonat a mít na vědomí respekt k právům a potřebám dítěte a jeho situaci. Je důležité, aby si každý ze zapojených subjektů uvědomil svoji motivaci vůči své profesní roli a své místo v sociálním poli a vnímal svou profesní roli v systému. Důležité je naladění se na dítě. Současně je důležité přijmout proces přechodu a jeho principy jako uvědomovaný proces, který má svá pravidla a postupy. Jsme si vědomi, že je to náročný proces, a že si pomáhající profesionálové zaslouží tu nejvyšší možnou oporu.

Dosud chyběla metodická podpora pro všechny zainteresované odborníky pro tranzitní péči o děti v ČR. Proto vlastně vznikl i náš projekt, Bezpečná síť, abychom mohli metodiku pro odborníky vytvořit. Spousta našich kolegů z nejrůznějších organizací volala po metodické podpoře. Zároveň upozorňovali na to, že tato podpora nechybí jen sociálním pracovníkům, ale také pedagogům, policistům a zdravotníkům – všichni tito profíci se mohou totiž s dítětem, které mění prostředí, setkat.

Znamená to, že jste v Šafránu vytvořili metodiku, která všem těmto odborníkům radí, co mají dělat v různých situacích?

V průběhu letošního roku jsme vytvořili metodiku tranzitní péče. Vnímáme ji jako podpůrný instrument pro jejich práci s dětmi. Věnujeme tam pozornost skutečně všem – jak sociálnímu pracovníkovi, tak policistovi, zdravotníkovi či vychovateli. Metodiku s pravidly tranzitní péče jsme vytvořili také proto, aby pracovníci, kteří jsou aktivními aktéry v přechodových situacích, získali systémovou oporu, ze které mohou při své práci vycházet. A k otázce, zda radíme, co mají dělat v různých situacích – v  Šafránu se držíme zásady, že neradíme, ale dáváme úvaze možnosti, jak můžeme naši práci s dětmi zkvalitnit s ohledem na jejich potřeby.

Naším dalším cílem bylo podpořit mezioborovou komunikaci napříč všemi resorty, které o děti nějakým způsobem pečují. V praxi se nám stává, že sociální pracovník nerozumí policistovi a naopak… Mezioborová komunikace může být někdy v systému péče o ohrožené dítě velmi složitá.

Naše aktivity směřují k tomu, abychom se společně naladili na dítě a pokusili se sjednotit náš jazyk tak, abychom si porozuměli.

Paralelně s přípravou metodiky proběhl proces tvorby instruktážních a osvětových videospotů, které se staly praktickým doplňkem k metodice a k navazujícímu vzdělávacímu programu, který právě připravujeme. První dva jsou zacíleny na odbornou veřejnost a mají charakter osvětově – motivační. Očima dítěte vysvětlují, kde jsou úskalí, jak dítě ohrožuje neprovázanost systému, jaké informace dítě potřebuje či co mu brání v účinné komunikaci.

Důležitým zachyceným tématem je, jak jinak se dají řešit přechodové situace. Třetí videospot je animovaný a je určen dětem před přechodovou situací. Tento videospot je vysvětlující a je postaven na vhodné audiovizuální sdělovací formě pro příslušnou věkovou skupinu. Pracovníci s dětmi ho nyní mohou využívat ve své praxi právě během kritických situací jako vhodný nástroj, který je dětem blízký.

První dva videospoty jsou opatřeny anglickými titulky, třetí videospot titulek nepotřeboval. Naší snahou je umožnit využití těchto tří nástrojů zahraničním partnerům. Videospoty jsou volně ke stažení na našich webových stránkách.

Natáčení videospotu

O co se ještě v Šafránu v rámci tranzitní péče o děti v ČR snažíte?

Snažíme se upozorňovat na to, jak důležité je zapojit děti do rozhodovacích procesů. Vycházíme z premisy, že každé dítě je schopno vyjádřit nějakým způsobem svůj názor. Spousta lidí namítne, že přeci nemůžeme zjišťovat názor malého kojence či dítěte s například těžkým mentálním postižením. My tvrdíme, že se na dítě naladit lze. Vycházíme z principů bazální stimulace, která zastává názor, že člověk vnímá, dokud dýchá. Každé dítě, i děti s postižením, prožívají libost či nelibost v kontextu různých situací, podnětů… Některých dětí se na to ale nemůžeme verbálně zeptat. A tak využíváme jiných nástrojů, jak se na dítě naladit – jako jeden příklad za všechny můžeme uvést Senzobiografickou anamnézu, se kterou pracujeme v každém kontaktu s dítětem, a jejíž užívání školíme přímé pracovníky na našich vzdělávacích seminářích.

V neposlední řadě získají praktické nástroje v podobě videospotů, které budou moci využívat jak pro vlastní potřebu tak i přímo pro dítě, jehož situaci budou aktuálně řešit. Často může být velmi účelné, nenaléhat na dítě vysvětlováním a úporným úsilím o dialog a využít formu, kterou děti snadno přijímají – video.

Michaela Charyparová,
metodička, Šafrán dětem


Sdílet text:


Podobné zprávy

O čem se mluví Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny – v kontextu plánování péče
O čem se mluví Nová kniha upozorňuje na traumata dětí, která způsobila pečující osoba
Akademické články Applying Approaches from Moral Philosophy, Especially Virtue Ethics, When Facing Ethical Dilemmas in Social Work
Fakta, dokumenty, legislativa Reforma systému ochrany práv dětí a péče o ohrožené děti
Akademické články Dopady diskurzů sociální práce na doprovázející organizace pěstounské péče


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: jedna

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Praxe a metody...
T. Hradilková a kol.
obalka
Přechodové...
A. van Gennep
obalka
Autenticita
Stephen Joseph
obalka
Sebeúcta u dětí
H.-P. Röhr
obalka
Aspergerka
Rudy Simone
obalka
Domluvit se dá...
Mark Goulston
obalka
Stovka černých...
Elias Hirschl

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace