Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

publicistika k číslu
6/2017

reflexe

Překážky a bariéry rozvoje neformální péče v oblasti sociální práce

ilustrační foto

Vydáno před 283 dny

Předkládaný článek nabízí souhrn potřeb rodin se seniorem závislým na péči rodiny (případně jiné osoby) a pohled sociálního pracovníka na překážky a bariéry rozvoje neformální péče. Článek se opírá o výstupy materiálů, které byly zpracovány pro tvorbu strategických dokumentů města Blansko, a o informace z monitoringů, které byly provedeny u rodin pečujících o svého blízkého. Poukazuje na význam role neformálních pečovatelů – rodinných příslušníků a asistentů sociální péče v systému sociální a zdravotní péče v ČR a provázanost těchto rolí v kontextu výkonu činností sociální práce. Dále poukazuje na potřeby posílení spolupráce a zvýšení kompetencí veřejné správy a dalších organizací, které pečují o nesoběstačné seniory v systému sociálních a zdravotních služeb a reflektuje situaci z pohledu sociálního pracovníka obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a z pohledu potřeby nastavení kvalitního systému péče neformálních pečovatelů.

Jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu závisí naše vlastní štěstí.“ (Albert Einstein)

Pohled sociálního pracovníka na současný systém péče o seniory v jejich přirozeném prostředí

V praxi sociálního pracovníka často narážím na nedostatek profesionálních (formálních) sociálních služeb, které by zajistily péči o klienta v jeho přirozeném prostředí domova (terénní forma poskytování sociálních služeb). Dále se setkávám i s nedostatkem finančních prostředků, které by umožnily klientům využívat vyhovující a finančně dostupné sociální služby.

Dalším deficitem je nedostatečná informovanost o možnostech a nabídce sociálních a zdravotních služeb, vázne jejich koordinace a omezené kompetence pravomoci samotných sociálních pracovníků. Je třeba si uvědomit, že pomoc rodiny a komunity by měla být vždy první volbou při hledání podpory. Samotný systém sociálních a zdravotních služeb nezvládne pokrýt veškerou poptávku po péči. Nemůže fungovat bez spolupráce s rodinami a blízkými klientů. Je vhodné, aby se obě formy pomoci doplňovaly. Nicméně postavení rodinných pečovatelů není v České republice velmi příznivé. Osoby, které se rozhodly o svého blízkého pečovat v jeho domácím prostředí, přebírají na sebe zodpovědnost, která přináší celou řadu problémů, a to jak v oblasti mezigenerační solidarity, samotné péče, tak i ekonomické zatíženosti (Tošnerová 2001). Dále chybí jednotný systém poskytování (rodinné) edukace neformálním pečovatelům a nabídka psychické podpory, bez které nedosáhne neformální péče kýžených výsledků a podpory. Nedostatečná podpora poskytovaná rodinám může vést k podcenění významu role poskytovatelů péče i samotné situace klienta. V praxi se ukazuje, že rodina péči o klienta závislého na péči bez poskytnutí nezbytné edukace nezvládá.

Tuto činnost by měli poskytovat či alespoň zprostředkovat jak lékaři a zdravotnický personál, jejichž léčbou a péčí klienti procházejí, tak i sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách, kteří se o klienty a jejich rodiny následně starají. Podpora a edukace pečujících osob je důležitá ve dvou rovinách. V průběhu návštěv jednotlivých domácností se setkávám s tím, že si pečující osoby nevědí rady s technikou a způsobem poskytování pomoci a péče. Sdělují, že tyto informace očekávají například od zdravotnického personálu při ukončení hospitalizace svých nejbližších. Druhou stránkou je psychosociální podpora samotných pečujících osob, které zůstávají se vzniklou situací osamoceny a potřebují pomoc a poradenství.

Další skupinou lidí, se kterými se poměrně často setkávám, jsou opuštění a osamělí senioři závislí na péči, kterou jim vlastní rodina nemůže zajistit. Ta potom obtížně hledá zdroj pomoci. Nachází ji často u sousedů, známých či dalších osob, kteří se tak stávají tzv. asistenty sociální péče, nebo u formálních, registrovaných poskytovatelů terénních sociálních služeb. Osamělost a nedostatečná kapacita terénních služeb potom vedou klienty k tomu, že svou nepříznivou sociální situaci řeší prostřednictvím pobytových sociálních služeb (domov pro seniory nebo domov se zvláštním režimem).

V posledních letech je v oblasti dlouhodobé (sociální i zdravotní) péče trend k zajišťování podpory klientům závislým na péči v jejich domácím prostředí. Jedná se o přirozenou reakci na přání samotných klientů zůstat co nejdéle ve svých domácnostech. Neustále si kladu otázku: „Je formálních i neformálních pečovatelů dostatek, aby mohli lidé zůstat doma?“

Jak jsem již uvedla, lidé využívají při snížené míře soběstačnosti podporu rodinných příslušníků, přátel a sousedů, asistentů sociální péče a dále formální zdroje pomoci, tedy profesionální poskytovatele – pracovníky v sociálních službách.

V oblasti neformální péče se nejčastěji setkávám se zajištěním pomoci a péče partnerem. Druhým nejčastějším modelem péče o seniory je pomoc ze strany jejich dospělých dětí, které jsou také často v (před)důchodovém věku a mají zdravotní problémy či jsou oprávněně motivovány udržet svoji aktivitu na trhu práce. Jedná se často o pečující dcery, které čelí několika rolím – zastávají pracovní a rodinné povinnosti, a zároveň mají vlastní zdravotní potíže. Nedostatečná flexibilita profesionálních sociálních služeb jim však stále neumožňuje potřebnou pomoc a podporu. Jejich osobní finanční situace také nebývá příznivá.

Z výše uvedených skutečností lze odvozovat, že současný systém očekává vyšší míru zodpovědnosti rodinných příslušníků při péči o své příbuzné. Rodina je klientovi vždy blíž, zná jeho osobní potřeby a je často schopna na ně reagovat mnohem flexibilněji ve srovnání s péčí poskytovanou formálními sociálními službami. Domnívám se, že sociální služby mají nastupovat v okamžiku, kdy neformální péči není možné z jakýchkoliv důvodů zajistit či pokud tato péče selhává.

Problematika absence konceptu dlouhodobé péče

Špatným rozdělením kompetencí dochází k fragmentacím sociální a zdravotní péče, které způsobují celou řadu problémů.

Klienti po propuštění ze zdravotnických zařízení do jejich přirozeného sociálního prostředí nejsou řádně poučeni a informováni o možnostech následné pomoci, nastavení péče a vhodných kompenzačních pomůckách. Tento deficit významně snižují zdravotnická zařízení, která zaměstnávají zdravotně-sociální nebo sociální pracovníky. Ukazuje se, že klientům a jejich rodinám není poskytnut dostatečný prostor k edukaci, a to z důvodu vytíženosti sociálních pracovníků. Hlavní náplní práce těchto sociálních pracovníků je zajištění následné péče po propuštění, které je nedílnou součástí zdravotnické péče o pacienta.

V praxi vnímám, že je opomíjena významnost role sociálních pracovníků v systému koordinace pomoci a míra jejich znalostí. Významnou úlohu hraje posílení role sociálních pracovníků v multidisciplinárních a meziresortních týmech. Specifičnost některých řešených problémů vyžaduje spolupráci pracovníků napříč resorty, zejména sociálních služeb a zdravotnictví.

Přesto, že se stát významnou měrou věnuje prostřednictvím poskytnutých finančních prostředků jak sociálním službám, tak lidem závislým na péči jiné fyzické osoby (formou příspěvku na péči), stále se setkávám s rodinami v obtížné ekonomické situaci. Kvůli nedostatku finančních prostředků si klienti nemohou dovolit hradit pomoc asistenta sociální péče či sociální služby v takovém rozsahu, v jakém by potřebovali (případně ani není v některých regionech v potřebném rozsahu dostupná). Jak již bylo řečeno výše, ani rodinní pečující nechtějí riskovat například ztrátu zaměstnání. Chybí systém podporující jak individuální, tak i organizované svépomocné skupiny, kdy se spolu setkávají rodinní pečující a svěřují si vzájemně pocity, poznatky a zkušenosti.

U neformální péče je opomenuta kontrola kvality služeb poskytovaných neformálním pečujícím v přirozeném prostředí. Je třeba se zaměřit na potřeby rodinných pečujících, najít vhodné komunitní komunikativní nástroje k objektivnímu zkoumání těchto potřeb. Dále je nutné respektovat jejich formy podpory a emoční i materiální potřeby, stejně jako potřeby v poskytování služeb, a to i v souvislosti s narůstajícím tlakem na veřejné výdaje, které v současnosti neumí čelit nárůstu počtu klientů závislých na péči (Holmerová, 2013).

Úskalí legislativního rámce z pohledu sociálního pracovníka

Dalo by se očekávat, že v takto průhledném systému poskytování péče nelze narazit na problémy. Leč opak je pravdou. Nejednou jsem se setkala se špatným zacházením a nerespektováním lidské důstojnosti ze strany asistenta sociální péče, které bylo v přímém rozporu s podmínkami péče obsaženými ve smlouvě.

Z praxe vyplývá, že institut asistenta sociální péče je nejčastěji zneužíván v případech poskytování tzv. neregistrovaných pobytových služeb, kdy je klientům formálně poskytováno pouze ubytování a strava a péče je zajišťována prostřednictvím těchto asistentů.

Péče poskytovaná asistentem sociální péče měla v některých případech podobu krutého, nelidského či ponižujícího zacházení. V těchto případech asistenti porušovali klientova práva, nerespektovali jeho sociální autonomii a narušovali jeho soukromí. Jednalo se tedy o porušování Listiny základních práv a svobod, neplnění více či méně závazných instrukcí, pokynů, standardů péče a principů dobré praxe. S možností podobné negativní zkušenosti musí sociální pracovník počítat, včas ji rozpoznat a řešit.

Nedůvěra klientů

Při zprostředkování nabídky péče naráží sociální pracovník na problémy s navázáním důvěrného vztahu ze strany klienta. Přesněji řečeno negativní myšlení, které klienti i jejich rodiny mají (často převládá nedůvěra, jelikož do jejich domácnosti přichází cizí osoba), má zásadní vliv na přijetí pomoci od někoho jiného. Pokud si chce sociální pracovník takový vztah vytvořit a dále udržet, musí se vyhnout jistým předsudkům. Tyto vztahy jsou založeny na rovnocennosti obou stran. Sociální pracovník musí být schopen navodit důvěryhodný vztah, který je postaven na profesionalitě a kvalitě poskytovatele péče. V návaznosti na vytvoření dobrého vztahu mezi zprostředkovatelem péče (sociálním pracovníkem) a klientem může následně vzniknout důvěra k systému formální i neformální péče.

Vyhodnocení současného systému formální i neformální péče

Cílem sociální práce při zprostředkování péče by mělo být mimo jiné i posílení ochrany klienta před všemi formami špatného zacházení. V praxi jsem se setkala se zneužíváním institutu asistenta sociální péče. Ačkoliv tito asistenti sociální péče inkasují za své služby nemalé finanční prostředky, neposkytují adekvátní péči. V souvislosti s těmito problémy by neměla být opomenuta cílená kontrola kvality poskytované péče.

Měli bychom si uvědomit, že by nastavení kvalitně poskytovaných služeb neformální péče mělo fungovat ve spolupráci se sociálními pracovníky na obcích. Vnímám ale, že chybí faktické ukotvení koordinační role sociálního pracovníka na obcích, tzv. case managera. Taková činnost je v současnosti částečně zajišťována prostřednictvím procesů komunitního plánování, a to jak z pohledu poskytování potřebných informací veřejnosti, tak i z pohledu koordinace péče jako podpory formálních poskytovatelů.

Metoda komunitního plánování představuje jednu z typických platforem spoluúčasti pečujících a má bezprostřední vliv na formulaci priorit a opatření v oblasti sociální péče. Mezioborová setkávání pomáhají překonat překážky integrace dvou odvětví, stírají hranice mezi neformální a formální péčí. Zákonnou povinností sociálního pracovníka na obci s rozšířenou působností je vyhledávání osob, které potřebují pomoc či sociální službu, v jejich přirozeném prostředí. Provádí individuální plánování cílů klienta a kroků, které povedou k jejich naplnění. Realizuje přímou sociální práci s klientem, zaměřenou například na to, aby se uzpůsobily podmínky, v nichž klient žije, aby mohl setrvat ve svém přirozeném prostředí a měl zajištěnou přiměřenou péči a pomoc. V situaci, kdy by neposkytnutí okamžité pomoci ohrozilo jeho zdraví nebo život, umožní nastavený systém pomoci vyřešit jeho nepříznivou životní situaci a zajistit vhodné formy pomoci a péče. Podporu domácí péče a rodinných pečovatelů lze považovat za významný krok směrem k udržitelnosti systému péče o seniory se sníženou soběstačností a současně jako postup přispívající k naplnění očekávání samotných seniorů, kteří setrvání v domácím prostředí preferují.

V budoucnu je třeba zaměřit pozornost tímto směrem:

  • posílit roli sociálního pracovníka vykonávajícího činnosti sociální práce na území obce,
  • vytvořit pozici koordinátora péče (case managera),
  • podpořit sociální služby a další podpůrné služby ve vazbě na aktuální potřebu občanů v obci,
  • posilovat participaci rodinných pečujících na rozhodování, plánování a celkovém nastavení systému pomoci.

Trendem moderní společnosti je setrvání v domácím přirozeném prostředí v kruhu rodiny a blízké komunity. Podpora a edukace osob pečujících je nedílnou součástí péče o seniory a osoby se zdravotním postižením tak, aby byly zachovány přirozené vazby občanů. Podpora neformální péče a terénních sociálních služeb umožňuje lidem dostatek prostoru pro jejich svobodnou volbu a zachovává možnost sounáležitosti s místní komunitou. S vědomím těchto skutečností je třeba systém péče upravit.

Iveta Čípková,
Městský úřad Blansko
 
Mgr. Iveta Čípková pracuje již 15 let na pozici vedoucí oddělení sociálních služeb pod odborem sociálních věcí Městského úřadu v Blansku. Spolupracuje na různých projektech zaměřených na poskytování sociálních a zdravotních služeb pro seniory v rámci systému komunitní práce a komunitního plánování.

Literatura

HOLMEROVÁ, I. et al. 2013. Long-term care prevention and provision in Czech communities. In: Macková, M. (ed.). Long Term Care of the Elderly. Brno: Tribun EU, pp. 25–31.

TOŠNEROVÁ, T. 2001. Pocity a potřeby pečujících o starší rodinné příslušníky. Průvodce pro zdravotníky a rodinné pečovatele. Praha, Ústav lékařské etiky 3. LF UK.

 

 

 

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751



Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Výzkumy v oblasti neformální péče o seniory v České republice na počátku 21. století
Akademické články Role rodinných vztahů v institucionální péči o seniory
O čem se mluví Neformální domácí péče – neviditelný společenský problém
Akademické články Zasluhují si neformální pečující větší péči? Změny v sociální konstrukci neformálních pečujících a designu politiky dlouhodobé péče v ČR
Inspirace „To zvládneme!“ O sdílené péči, která na Valašsku funguje už 25 let



Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: pět

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Člověk, jaký je
Alfred Adler
obalka
Na vnitřní vlně
Anke Precht
obalka
Když už na ničem...
Bev Cobain
obalka
Nedostupný otec
Sarah S. Rosenthal
obalka
Kniha rozhodnutí
Mikael Krogerus...
obalka
Muž, který...
David Adam
obalka
Jenom já...
Andrea Jolander

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace