Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

příklady pozoruhodné praxe

Případy sociální pracovnice v oddělení nepojistných dávek Úřadu práce

ilustrační foto

Vydáno před 12 dny

Úspěšně vedený případ

Pan Jiří nedávno překročil osmdesátku. Bydlel s manželkou, která se o něj a o domácnost starala. Dokud pracoval, byl zubní technik. Byl precizní, ale ne moc oblíbený, protože se s lidmi málo bavil a představoval si, že ho mají ve všem poslouchat. Pokud něco neudělali podle něj, byl nepříjemný, rozčiloval se.

Žádost o příspěvek na péči nám přinesla manželka. Bydleli v druhém patře, ve starém domě bez výtahu, s úzkými schody, WC bylo v mezipatře.

Pan Jiří měl velkou břišní kýlu. Byl hubený, slabý. Špatně slyšel, špatně viděl. Měl představu, že se o něj manželka musí postarat. Uznal, že na tom nejsou finančně moc dobře a že by jim příspěvek na péči pomohl. Proto byl ochoten se se mnou bavit. Když k našemu rozhovoru chtěla manželka něco dodat, stoupl si a vyhnal ji ze dveří – přitom jsem viděla, jak obtížně chodí, jednou rukou se opíral o hůl a druhou o nábytek. Dával nepokrytě najevo, že manželku nepokládá ve srovnání se sebou za dost vzdělanou a dost chytrou.

Domluva s ním nebyla jednoduchá. Používal jen sluchátka k televizi, jiná nesnášel. Takže jsem na něj musela mluvit zblízka, zřetelně a pomalu. A opakovaně si ověřovat, jestli všemu rozumí. Řekl mi, že se sám obleče, že potřebuje pomoci jen s kalhotami kvůli kýle. (Ta kýla už nešla operovat.) Na záchod mu pomáhá dojít žena. Většinu dne sedí v křesle a kouká na televizi. Přátelé nikdy neměli a nemají, nikdo k nim na návštěvy nechodí. Jídlo kupuje a vaří žena, ta obstarává kompletně celou domácnost.  Jídlo mu servíruje žena, on se nají příborem. Když pil kávu, ruce se mu třásly, s obtížemi používal lžičku.

Potom jsem si ověřila u manželky, že už si třesoucími prsty nezapne knoflíky u košile, ani si nenavleče ponožky, sám se neobuje. Také se sám neumyje, mýt ho musí žena. Léky mu dává ona, protože on je nebral správně, někdy bral moc, někdy zapomínal. Ona proto léky schovala v kuchyni v koutě, kde spí kočka. Tam on nechodil, protože kočku nesnášel. Manželka mi také sdělila, že domů už raději nekupuje alkohol, protože Jiřímu chutná až moc a je schopen ho kombinovat s léky; z toho mu bylo několikrát dost špatně. Žena má jen jednu ukrytou lahev griotky a z té mu dávala malou „stopičku“ před jídlem, v tom mu ustoupila.    

Pan Jiří dostal třetí stupeň příspěvku na péči. S tím jsme byli spokojení. Řekla jsem jeho ženě, že kdyby se něco změnilo, má mi dát vědět a naplánovala jsem si kontrolu za rok. Tu jsem však udělala ještě dříve. Manželka, kterou jsem potkala náhodou ve městě, si mi postěžovala, že pan Jiří už několikrát upadl a ona musela volat souseda, aby ho dostala do postele. Doporučila jsem jí, aby příště po pádu radši zavolala záchranku. Také říkala, že se pan Jiří psychicky změnil, že je vzteklejší a panovačnější než byl dřív.

Při kontrole byli oba rádi, že jsem přišla, i když jsem se neohlásila. On k nim skoro nikdo nechodil. Někdy k nim zašla kamarádka manželky, ale to byla žena a s ní se on bavit nechtěl. Já jsem pro něj byla něco jiného… Pán sbíral staré věci, já se o to také zajímám, na tohle téma jsme našli společnou řeč. Stěžoval si, že velmi zeslábl. Trval na tom, že ho má manželka dopravovat na záchod v mezipatře, i když už chodil velmi špatně; ona ho tam vlastně nosila na zádech. Sice tvrdil, že někdy na záchod dojde sám, ale manželka upřesnila, že vždycky musí jít s ním. Přede mnou potřeboval zachovat důstojnost. Tehdy jsme podali návrh na změnu nároku a výše příspěvku a pan Jiří dostal příspěvek na péči ve 4. stupni.

Později zase doma upadl a zlomil si krček stehenní kosti. Dostal se do LDN, kde ho manželka denně navštěvovala, i když se s ní moc nebavil. Tam jsem ho navštívila při jiném šetření. Byl rád, že mně vidí. Říkal, že z LDN už nikam nechce. Stěžoval si jen na to, že tam s ním nikdo nemluví a nemá svoji televizi se sluchátky. To už zařídit nešlo; na pokoji byli 4 lidé. Musel by do nadstandardního pokoje a na to neměli peníze. Brzy na to Jiří v LDN zemřel.

Někdy mluvím i s pozůstalými. Například se chtějí ujistit, že pro zemřelého udělali, co bylo v jejich silách, že se na něm nijak neprovinili.  Já si naštěstí hodně okolností pamatuji, takže se rozpomenu na nějaký detail, kdy nebožtík ještě žil a ukotvím je v přesvědčení, že udělali, co se dalo. Například že pro zemřelého bylo skvělé, že mohl být tak dlouho doma, nebo že mohl doma zemřít. Když poslední dny probíráme, přijdeme i na nějaký detail, například když mu pomocí vlhčených ubrousků zajistili pocit komfortu mimo „hlavní“ mytí během dne. Možná na to rodina sama nepřišla, možná jsem to poradila já nebo někdo jiný, ale nechám je při tom, že jde především o jejich nápad a zásluhu, důkaz jejich pozornosti.

Někdy mají pozůstalí potíže se zařizováním věcí kolem zemřelého, ve stresu málokdo pamatuje, co je všechno potřeba, takže využiji lístek se seznamem nutného zařizování, který mám z dřívějška, a dám jim ho. Přehled je uklidní. 

Stává se, že po několika měsících se pečující lidi, většinou ženy, zhroutí a začneme řešit příspěvek na péči a služby pro ně. Já jim proto radím, aby, když si to mohou dovolit, využívali již v době, kdy ještě o blízkého člověka naplno pečují, placenou pomoc, udělali něco pro sebe, například rehabilitaci a podobně.

Také se stává, že potřebný člověk, který má na příspěvek nárok, ho nechce, protože si myslí, že všechno potřebné musí zařizovat rodina. Pokud se dále vyptávám, často zjistím, že rodina má dost jiných starostí a nemá čas na pomoc několikrát denně. Těmto lidem vysvětluji, že když budou mít příspěvek, budou si moci pomoc zaplatit a dají tak práci někomu, kdo by ji třeba nesnadno sháněl.

Zásadním problémem naší práce je málo soukromí pro jednání s klientem v obtížné situaci; v jedné místnosti jsou čtyři pracovníci na více agend, navíc máme dostat přepážky, což je pro možnost jednat s člověkem v těžké situaci velmi špatné. Přes sklo za ruku nikoho nevezmete, nesvěří se vám s důvěrnostmi.

Případ neúspěšný

Těžkými případy bývají lidé v terminálním stádiu. Nedávno jsem dala podnět na ministerstvo práce, aby se změnila praxe, kdy se některým lidem do lékařského posudku píše, že nejde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a oni přitom třeba krátce na to zemřou. Sociálnímu pracovníkovi přitom bývá během šetření zřejmé, že je ten člověk na konci sil.

Již se mi stalo, že jsem měla v jeden den šetření ve třech rodinách, které měly svého blízkého  v terminálním stádiu. My dopředu nevíme, v jakém stavu ten člověk, u kterého děláme šetření, bude. My víme, že má nějakou nemoc, někdy nám rodina naznačí, jak závažná je, někdy doloží péči v hospici, ale často víme jen to, že je nějak nemocný. Tím těžší je okamžitě se na místě zorientovat, přizpůsobit se situaci.

Přijdete do rodiny a někde to na vás padne okamžitě. Když je na tom žadatel hodně zle, je nutné k němu i rodině přistupovat jinak než u běžného šetření. Snažím se navázat kontakt s klientem obyčejným povídáním také o jiných věcech, než přímo kolem nemoci. Sleduji reakce a detaily, zažertuji, soustředím se na toho jediného člověka, na jeho rozpoložení. Podle toho mi naskočí, co a jak říkat. Snažím se ho podpořit, bez falešného optimismu nebo tragiky.

Někdy se stane, že mi klient jen přeříkává to, co si myslí, že by měl povídat. Někdy naopak ten člověk předstírá, že je soběstačnější, než opravdu je, aby nemusel cizímu přiznat, kolik pomoci potřebuje, lidé s demencí mluví o tom, jak byli schopní před rokem a víc. Pracovala jsem dříve v domově pro seniory, takže věřím, že mám vypěstovaný cit pro to, jak na tom žadatel je, jaké má možnosti a kde asi potřebuje pomoc, na co se doptat a co ověřit.

Pan Josef žil ve vesničce, která nemá skoro žádnou občanskou vybavenost. Je tam pouze městský úřad s poštou, stanice autobusu, k ní to je z domu, kde bydlel Josef, tak 150 metrů. Bydlel v prvním patře bez výtahu, schody tam vedly vysoké. Bydlel v bytě se svou matkou, která se o něj starala. Ubytovala ho v obýváku. V této rodině před dvěma roky zemřel Josefův bratr, také na rakovinu. Josef sám prodělal nedávno operaci žaludku a dostal se do péče mobilního hospice. Ležel na gauči, byl oblečený do trička a krátkých kalhot, měl tam přikrývku. Byl bledý, potil se. Mluvili jsme nejdřív o tom, co jí, byly to prakticky jen vývary. Maminka si stěžovala, jak jsou suroviny drahé a těžko k dostání, probraly jsme spolehlivé řezníky v okolí, o kterých nevěděla. Pan Josef mi potom otevřeněji sdělil, v čem potřebuje pomoc další osoby. Oblékne si sám horní půlku těla, s dolní mu dopomáhá matka. Při koupání mu také pomáhá matka. Matka může na několik hodin odjet, jsou potom ve spojení mobilem.

Josef mluvil úsečně, bylo jasné, že ho rozhovor namáhá, zadýchával se, vyhledával úlevové polohy. Jeho mimika prozrazovala, že trpí bolestmi. Později jsem již mluvila víc s jeho matkou než s ním, on jen přikyvoval. Na léky mu dohlížela ona, s ošetřováním pomáhal mobilní hospic.  Na noc měl pan Josef lahev na moč, pleny nechtěl. Někdy za ním chodil kamarád, ten čas jeho matka využívala k nákupům a k jiným věcem, které si zařizovala. Pan Josef většinu dne pospával, sem tam se díval na televizi.

Josef měl syna, ale ten pracoval v Německu, jezdil za ním na návštěvu tak jednou za jeden nebo dva týdny. Bylo jasné, že Josef je na matčině péči zcela závislý. Bez dopomoci nemůže opustit byt. Bez dopomoci se neoblékne, neuvaří si, neumyje se atd. Léčebnou péči mu organizovala matka. Potřeboval pomoc s vyřizováním svých záležitostí. I plánování jeho času bylo na matce. Jejich domácnost měla kompletně na starosti matka. Orientaci měl Josef dobrou, v čase, místě i osobách. Komunikovat mohl, i když ho to namáhalo a vyjadřoval se stručně. Všechny svoje potřeby už sdělovat nedokázal.  

Zdálo se mi, že pan Josef už počítá s tím, že se jeho stav nezlepší. Doporučila jsem mu využít hospicového kaplana. Myslel si, že kaplan poskytuje službu jen věřícím, v tom jsem ho vyvedla z omylu. My tady máme kaplana výborného, vysvětlila jsem, že s ním může mluvit o všem a že se mu bude věnovat, jak bude potřebovat a chtít.

Matce Josefa jsem doporučila probírat s ním všechny běžné věci okolo domácnosti a rodiny, financí, prostě všechno, aby zůstával napojený na realitu.

Podle nás byl pan Josef na uznání příspěvku na péči ve stupni III. nebo IV. Ale nedostal nic, protože zemřel příliš brzy, měsíc po mém šetření. Lékař mu nenapsal, že se dá předpokládat, že nemoc bude trvat déle než tři měsíce, což by prý, podle zkušeností kolegyň z jiných částí republiky, pomohlo. Bohužel v posudku stálo, že nejde o dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav.

Maminka pana Josefa je sice statečná žena, ale je deprimovaná tím, že jí oba synové zemřeli. Mohla by se proti rozhodnutí odvolat, ale nechce, třebaže jí to doporučujeme. Máme zkušenost, že v takových případech se při odvolání změkčí tvrdost zákona, navíc tu bývá snaha napravit nedobré první rozhodnutí. Josefova matka je ale zklamaná svým osudem, i tím, jak fungují úřady. Říká, že jí peníze nic nevynahradí. Přitom se vydala z financí, je bez úspor, protože hospicová péče není zadarmo. Ale teď už chce mít klid. 

Hana Mudrová,
Úřad práce, pracoviště Aš,
sociální pracovnice v oddělení nepojistných dávek
 
Zpracoval O. Matoušek


Sdílet text:


Podobné zprávy

Inspirace Praxe kurátorky pro děti a mládež
Inspirace Praxe vedoucí střediska PMS, probační pracovnice
Inspirace Případy terénní pracovnice OSPOD
Inspirace Případy sociálního pracovníka pro doprovázení pěstounských rodin v nestátní organizaci
Inspirace Případy sociální pracovnice v dětském domově


1

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Praxe a metody...
T. Hradilková a kol.
obalka
Přechodové...
A. van Gennep
obalka
Autenticita
Stephen Joseph
obalka
Sebeúcta u dětí
H.-P. Röhr
obalka
Aspergerka
Rudy Simone
obalka
Domluvit se dá...
Mark Goulston
obalka
Stovka černých...
Elias Hirschl

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace