Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Recenze »

O. Matoušek, H. Pazlarová

Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny – v kontextu plánování péče

ilustrační foto

Vydáno před 3 lety

Praha: Portál, 2010.

Oldřich Matoušek (je docentem na katedře sociální práce FF UK v Praze a autorem řady publikací) zpracoval společně s Hanou Pazlarovou (odborná asistentka na stejné katedře FF UK, která se mimo jiné věnuje práci s dětmi v ústavních zařízeních a pěstounské péči) publikaci, která se zabývá zejména hodnocením rodin, v nichž existuje riziko možného ohrožení dítěte v důsledku špatného zacházení.

Kniha je vysoce aktuální, zejména v kontextu rozjitřené diskuse medializovaných příběhů dětí, které i za pravidelného „dohlížení“ sociálních pracovníků ve svých rodinách dlouhodobě strádaly, a to až na pokraj samotného přežití. Navíc tato kniha zaplňuje mezeru v odborných publikacích, které se například v oboru sociální práce s rodinou věnují spíše okrajově, věnují-li se jí vůbec.

Práce má 183 stran a je strukturovaná do 20 kapitol. Lze jistě ocenit její metodické zpracování. Na počátku každé kapitoly jsou uvedena klíčová slova a v závěru autoři uvádějí relevantní zdroje literatury.

Kniha je podle autorů určena profesionálům, kteří v pomáhajících profesích pracují s rodinami a zároveň rodiny hodnotí. Jak se dočteme v úvodu: „Pro profesionály, kteří hodnotí rodiny, však v některých případech může jít o sféru osudových rozhodnutí.“ Kniha podle mých zkušeností však velmi dobře poslouží i budoucím profesionálům – studentům, kteří se setkávají s procesem hodnocení v rámci svých praxí a tak mohou lépe reflektovat současné postupy a konfrontovat je s poznatky, které předkládají Matoušek s Pazlarovou.

V první kapitole se autoři věnují civilizačnímu a kulturnímu kontextu rodiny včetně funkcí, a právě zde zaznívá důležité sdělení: „Pojem rodina není jednoznačně definovatelný. Dodnes používané definice opírající se o příbuzenství …  jsou již příliš úzké.“ Proto je zde doporučováno používat přiměřenějšího označení, a to rodinné soužití lidí. Druhá kapitola se věnuje důležitému tématu – problematice objektivity a norem při posuzování rodiny. Souhlasím s Matouškem a Pazlarovou, že „velkým problémem tradiční sociální práce je nereflektované promítání osobních norem a norem pracovníkových referenčních skupin do hodnocení rodin“. Aktuální a významný je i další povzdech autorů, který zcela kopíruje realitu, se kterou se v profesi běžné setkávám, a to že je v České republice podceňována či sporadicky využívána podpora kvality hodnocení ve formě intervizí, supervizí a spolupráce v multiprofesních týmech.

Důležitou součástí knihy je pro mne rozsáhlejší kapitola číslo 3, která se věnuje obecným teoriím rodiny, které v současné době patří k těm nejvlivnějším. Jsem ráda, že i tato kapitola je psaná zajímavou a čtivou formou, přestože jde o teorie, rozhodně tato pasáž nenudí. Matoušek a Pazlarová předkládají nejdůležitější poznatky, které ovlivňují profesionální práci s rodinou z Teorie směny, Komunikační teorie, Strukturální teorie, Teorie uspokojování vrozených potřeb, Ekologické teorie, Teorie rodinného životního cyklu, Teorie subkultury zprostředkované rodinou, a neopomíjejí ani vícedimenzionální modely a nástroje. Tvůrci na konci kapitoly upozorňují na to, že při posuzování rodiny je z jejich pohledů nutné teorie kombinovat. Matoušek a Pazlarová komentují i to, že předchozí pokusy o „diagnózu rodiny“ končí v odborné literatuře v 80. letech 20. století. Tento fakt je zajímavé srovnat se situací v našem prostředí, kdy při práci s rodinou profesionálové dodnes velmi často používají například Dunovského typologii (kterou autoři rovněž zmiňují) dělící rodiny na afunkční, dysfunkční, problémové a normální. Běžně tak ve spisech klientů a jejich rodin čteme právě taková označení, přestože moderní trendy v hodnocení rodiny jsou již dávno na jiné úrovni, mnohem vstřícnější k rodinám, které se ocitly v zátěžových situacích.

Následující kapitoly 4–10 se věnují různým aspektům, které ovlivňují rodinu jako takovou. Po přečtení publikace mi tato část připadá jako nejméně čtivá a dynamická. Autoři se na malém prostoru, který mají k dispozici, snaží věnovat tématům, která jsou svojí podstatou rozsáhlá, a tak je shrnují, a tím i trochu zpovrchňují. Je zde patrná i obsahová disproporce – některým tématům je věnovaná větší pozornost (setkávání pěstounských rodin s biologickými rodiči), některé pasáže jsou až příliš stručné (sourozenectví). Tyto kapitoly rozpracovávají témata rodičovství (včetně jeho poruch a náhradního rodičovství), partnerství, teritoriality, ekonomiky a provozu rodiny (s důrazem na chudobu a zadlužení rodin), vnitřní a vnější vztahy rodiny a rodinnou kulturu a hodnoty (v ní se autoři věnují posuzování romských rodin).

Navazující část knihy (kapitoly 11–20) lze naopak označit za nezbytnou pro problematiku hodnocení rodin, přinášející v České republice dosud nepublikovaná témata či publikovaná jen okrajově. Tvůrci knihy se zpočátku věnují kontextům a modelům hodnocení rodiny. Opět můžeme porovnávat například anglické normy pro počet hodin potřebných ke komplexnímu hodnocení rodiny a českou zkušenost naznačující velmi odlišný přístup. V těchto kapitolách se dočteme o metodách, které se dají při hodnocení rodiny využít, a další doporučení k nim. Najednou se ocitáme přímo v praxi hodnocení, práce je zde dynamická a čtenářsky vstřícná. Autoři se dále věnují 4 druhům hodnocení, které lze podle kontextu problémů rodiny použít – jde o hodnocení zdrojů rodiny, hodnocení vývoje dítěte, hodnocení rizika pro děti a hodnocení vlivu traumatických událostí na dítě, z nichž právě ta poslední byla pro mne osobně nejzajímavější a obohacující mou praxi o nové poznatky.

Velmi prakticky jsou zpracované doporučené postupy pro hodnocení rodiny, stejně jako další závěrečné kapitoly týkající se plánování práce s dítětem a rodinou, rodinných konferencí či rozhodování o podpoře rodiny. Tyto pasáže by mohly být i podrobněji zpracovány, protože je vnímám jako velmi nosné. V závěrečné fázi knihy jsem se těšila na případné kasuistiky či ukázky dobré praxe v oblasti hodnocení, toto však kniha bohužel nenabízí.

Závěrem bych chtěla poznamenat, že vnímám publikaci Matouška a Pazlarové jako velmi přínosnou, čtivou a srozumitelnou. Poznatky v ní obsažené mi pomohly obohatit moji praxi, ve které se více než deset let věnuji dětem a mladým lidem v obtížných a krizových situacích. Stejně tak jsem ji přivítala jako pedagožka, která vyučuje Teorie a metody sociální práce, takže je i výborným studijním materiálem pro mé studenty. Svým širokým záběrem kniha předčila původní cíle obou autorů.

Andrea Lásková



Sdílet text:


Podobné zprávy

Fakta, dokumenty, legislativa Reforma systému ochrany práv dětí a péče o ohrožené děti
O čem se mluví Vychází kniha o práci s ohroženými dětmi inspirovaná zkušenostmi ze Švýcarska
O čem se mluví Vyhodnocování potřeb dětí
O čem se mluví Interaktivní katalog zvyšuje orientaci v systému ochrany dětí v ČR
O čem se mluví Tranzitní péče jako systematický nástroj zapojování dětí do rozhodovacích procesů



Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: pět

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Trénink mentální...
Jana Bílková
obalka
To je ono!
Jana Peclová
obalka
Dítě trauma...
Oldřich Matoušek
obalka
Autismus v...
Barbora Bazalová
obalka
Kdo je tu...
Manfred Lütz
obalka
Jak se uklidnit...
Susan Albers
obalka
Sociální doved...
David Fontana

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | počet návštěv: [CNW:Counter] | … vstup do administrace